Láska v Auschwitzu? Jak se esesák zamiloval do Židovky

Setkali se v pekle koncentračního tábora. Mladá Židovka ze Slovenska a dozorce, který byl známý surovým zacházením s vězni. Příběh Heleny Citronové a Franze Wunsche je u nás téměř neznámý, ale v zahraničí o něm natočili dokumentární film a dokonce složili operu. Opravdu to byla láska nebo jen způsob, jak přežít?

Takový rozruch nečekal nikdo. Když se v dubnu 1972 začal ve Vídni proces se dvěma vysloužilci SS, svědčit přišli i někdejší vězni z koncentračního tábora v Auschwitzi na okupovaném území Polska. Před soudem vypovídali, jak brutálně se oba chovali, prý se podíleli na selekci do plynových komor, Franz Wunsch podle nich dokonce bezdůvodně zastřelil 20letého řeckého Žida. Účast na masových vraždách, zněla žaloba.

Tip pro všechny zamilované: svatební oznámení s fotkou.

Potom však vystoupila svědkyně, která všechno změnila. Představila se jako Cipora Tahoriová, izraelská občanka, ale kdysi se jmenovala Helena Citronová. Šokovanému soudu a návštěvníkům vypověděla, jak jí Wunsch v lágru zachránil život, stejně jako její sestře. Jak se o ni staral a pomáhal jí, protože ji miloval. „Vím, že byl přísný, ale ke mně byl dobrý,“ dodala a přiznala, že s ním měla sexuální poměr.

Bylo to něco neslýchaného. Židovka, co přežila holocaust, svědčí ve prospěch válečného zločince? Romantický vztah mezi vězněnou a esesákem, mezi obětí a nacistickým vrahem? Soud nakonec oba obviněné osvobodil. To, co se jim podařilo prokázat, bylo prý již promlčeno.

Z Humenného do „Kanady“
Dnes už těžko zjistíme, co ji zachránilo – ať to byla její krása, nebo hezký hlas. Zřejmě obojí. Světlo světa spatřila 26. srpna 1922 v Humenném. Její otec v městečku pracoval jako kantor a Helena se třemi sourozenci měla docela šťastné dětství. Ráda zpívala a tancovala, starší bratr žertoval, že ji jednou vezme do Prahy, aby uplatnila svůj talent.

Mračna, která se po nástupu Hitlera začala stahovat nad Evropou, si rodiče nevšímali. O tom, jak to podcenili, svědčí fakt, že ještě v roce 1939, tedy po „mnichovské zradě“, zavolali domů Heleninu starší sestru Rózu. Ta už pět let žila v Palestině, ale její muž si tam neuměl najít práci, a tak se is dcerou rozhodli vrátit do Československa.

Mračna, která se po nástupu Hitlera začala stahovat nad Evropou, si rodiče nevšímali.
„Co jste se zbláznili?! Vždyť se tam schyluje k válce,“ varovali je Židé v Palestině, ale Róžiku neodradili. Když si rodina omyl uvědomila, bylo už pozdě. Téměř všichni skončili v koncentračních táborech. Uniknout se podařilo pouze Róze s mužem a dítětem – jeden kněz jim totiž vystavil falešné potvrzení, že jsou křesťané.

Hinduku, jak Helenu přezdívali, naložili již v březnu 1942 do dobytčího vagónu a odvlekli do Auschwitzu. Byla v jednom z prvních ženských transportů do této „továrny na smrt“. Nejprve dřela při odklízení ruin zbořených domů, kde vězenkyně kosil hlad a vyčerpání, pak ji přidělili ke skupině, která rozšiřovala tábor.

V prosinci 1942 měla štěstí v neštěstí. Přeložili ji do sekce známé jako „Kanada“. Byl to vlastně sklad vedle jednoho z krematorií, kde se třídily věci po lidech zavražděných v plynových komorách. Ženám, co zde pracovali, se dařilo lépe. Pokud při prohledávání našli potraviny, mohli si je nechat. Robota nebyla až tak úmorná a dostávali více jídla.

Oči vraha a člověka
Helena se těšila, kam ji zařadili, ale všechno se mohlo pokazit. Nebylo dobré upoutávat pozornost, a právě to se jí stalo. Byla tam jen první den, kdy velitel německého oddílu slavil narozeniny. Žena, která to řídila jako „kápo“, se proto poohlížela po baráku, aby našla někoho, kdo by mu zazpíval či zatancoval.

Jak to pokračovalo, popisuje dokumentární film Liebe war es ne (Láska to nikdy nebyla) z roku 2020, který o slovenské Židovce natočila izraelská režisérka Maya Sarfaty.

„Němci milovali představení. Jedno z dívek řeklo, že ta nová pěkně zpívá,“ zavzpomínala si Helena Citrónová. Neměla na výběr. Ochromená strachem zazpívala píseň, kterou uměla německy – Liebe war es ne.

Když skončila, přistoupil k ní jeden z dozorců a požádal ji, aby to zopakovala. Byl to 20letý Rakušan Franz Wunsch. Do SS vstoupil v osmnácti, a když ho na východní frontě zranili tak, že zůstal kulhat, v září 1942 byl přeložen do koncentračního tábora. Štíhlý mladík s modrýma očima byl z Helenina „vystoupení“ dojat a chtěl, aby dále zpívala.